Za pozornost stojí
Aero 50 Dynamik
Zakoupeno od Lenky Patočkové z Českého Dubu, 2005
Inv. č. 8A - 31
Legendárních automobilů Aero 50 Dynamik bylo ve vysokomýtské karosárně Sodomka vyrobeno mezi lety 1938 – 1940 pouhých osm kusů. Jeden si například objednal majitel továrny Aero JUDr. Kabeš jako dar k 21. narozeninám svého syna, jiný si zase zahrál s Oldřichem Novým ve filmu Valentin Dobrotivý. Do dnešních dnů se ovšem dochovaly pouze dva vozy. Jeden je v dalekých Spojených státech amerických a je otázkou, jak se vůbec za Atlantik dostal. Vzniklo okolo toho mnoho legend. Jedna z nich dokonce hovořila o tom, že vůz byl nalezen kdesi v arizonské poušti a proto se někdy těmto speciálním vozům také říkalo Arizona. Druhý dochovaný exemplář se na přelomu tisíciletí nacházel v předrenovačním stavu u soukromého majitele v Českém Dubu. Ten byl ochotný automobil prodat do muzejních sbírek, ale raritnosti vozu odpovídala požadovaná částka – 1 milion korun. Ten se nakonec díky ministerstvu kultury, Pardubickému kraji i soukromým sponzorům podařilo získat. Automobil byl sice ve vzácně původním stavu, ale byl rozebraný a napadený korozí. Proto jeho příjezd na přívěsu do Vysokého Mýta vypadal jako příjezd ze sběrného dvora a nikoliv jako příjezd s milionovým unikátem. Po renovaci je ovšem dnes Aero 50 Dynamik chloubou sbírky a návštěvnicky obdivovaným exponátem.
Mamutí stolička z Vysokého Mýta
Náhodný nález, starý sbírkový fond
inv. č. 658
Při ruční těžbě cihlářské hlíny docházelo často k objevům archeologických i paleontologických nálezů. K nejzajímavějším z nich nepochybně náleží mamutí stoličky z cihelny u nádraží ve Vysokém Mýtě. Mamuti na našem území vyhynuli někdy před 20 tisíci lety. Samotná stolička sice dokládá výskyt legendárních savců v našem regionu, nedokládá však přítomnost lidí, kteří by je lovili.
S nástupem těžké těžební techniky nálezy kostí vyhynulých zvířat ihned ustaly.
Pamětní nápis o založení kostela sv. Trojice
Získáno darem pravděpodobně od města Vysoké Mýto, 1935
Inv. č. 2A-91
Kamenná deska z roku 1543 pocházející z kostela sv. Trojice obsahuje pamětní nápis o jeho založení: „Tento kostel jest založen ke cti Svaté Trojice za úředníků pana Matěje Bakaláře, Jana Kostelníčka, Víta Kantora, Ondřeje Rychnovského a jiných, ten úterý před sv. Jiří a stavěn skrze Mistra Blažeje z Litomyšle Léta Božího 1543.“. Kostel byl postavený v bývalé kněžské zahradě na Litomyšlském předměstí v těsné blízkosti hradeb. V roce 1592 došlo k jeho prodloužení a současná barokní podoba pochází z druhé poloviny 17. století. Na konci 19. století se již v okolí původně hřbitovního kostela nepohřbívalo a definitivně byl starý hřbitov zrušen v roce 1906. Uvedená deska byla druhotně použita při opravách kostela sv. Vavřince jako římsa v západním průčelí, kde byla v rámci regotizace objevena a darována do muzea.
Kopyto koně Gyi Lovam!
Dar od Ludvíka Raimonda, 1999
Archivní fond Rudolf Popler, inv. č. 146
Někteří z pracovníků muzea v minulých obdobích občas zařadili některé předměty do takových podsbírek, které s danou věcí neměli logické souvislosti. Příkladem toho je kopyto koně nalézající se v archivu. To se tam dostalo s celou pozůstalostí legendárního dostihového jezdce Rudolfa Poplera. Kůň Gyi Lovam! Se narodil v Maďarsku v roce 1922. Jméno, které mu dal první majitel kníže Kristián Hohenlohe-Öhringen, znamená Běž koníčku! a je převzaté z básně Szülöföldemen (O mé domovině) maďarského romantického básníka Sándora Petöfiho z roku 1848. V roce 1927 zakoupil Gyi Lovama! kapitán Rudolf Popler. Tvrdohlavý kůň pod Poplerovým vedením začal sklízet jeden úspěch za druhým a v roce 1930 zvítězil ve Velké pardubické. O rok později se společně zúčastnili Velké národní v Liverpoolu, kterou však nedokončili. Někteří čeští novináři přisuzovali tento neúspěch na britských ostrovech koni a jeho maďarskému původu. Ale už následující rok dojel Gyi Lovam! těsně druhý na Velké pardubické.
Habánský džbánek datovaný rokem 1635
Starý sbírkový fond, v evidenční pomůcce Soupis Městského muzea uvedeno: koupen z mlýna v N. Kostelci
Inv.č. 10C-34
Džbánek ze sbírky vysokomýtského muzea představuje díky dataci uvedené na plášti cenný doklad produkce komunity Habánů v tíživém období po bitvě na Bílé hoře. Habáni byli komunity novokřtěnců (křest praktikovali až v dospělosti) žijících na jižní Moravě a Slovensku. Z důvodů pronásledování se museli postupně z Moravy přesunout na Slovensko a zde začít s novou výrobou. Odtud se pak stále velmi ceněné výrobky šířily.
Novokřtěnci začali na keramice objevovat nové tvary a používat nové barvy. Džbánek s bílou glazurou a výrazným zdobením žlutou, zelenou a modrou barvou v kombinaci s méně častou černou představuje nově používaný druh barevného zdobení období 30. let 17. století. Za povšimnutí také stojí zdobené cínové víčko džbánku.
V roce 1975 opustil tento unikátní předmět depozitář muzea a dokonce i hranice tehdejšího Československa aby prezentoval na výstavě Kulturou k porozumění mezi národy v kanadském Montrealu.
Dvoukolová motorová šestiválcová stříkačka
Zakoupeno od Jaroslava Balcara, 1999
Inv. č. 13B10-5
Nejúspěšnějším obdobím hasičské továrny Stratílek se stal přelom 20. a 30. let 20. století. Tehdy konstruktéři připravili do výroby odstředivé čerpadlo a také dvouválcový motor (vzápětí čtyřválec), což byl základ pro celou řadu dvoukolových, čtyřkolových a automobilních stříkaček. Pro zvlášť těžké podmínky vyvinula firma šestiválcový čtyřtaktní motor o výkonu 60 HP. Ten ve spojení s vhodným čerpadlem mohl dosáhnout výkonu až 1800 l/min s provozním tlakem 21 atmosfér, což byl proti obvyklým požadavkům jedinečný výkon. Jednou z takto vybavených dvoukolových stříkaček dodala vysokomýtská firma v červenci 1931 dobrovolnému hasičskému sboru v Dlouhé Třebové. Šlo o 1108 zhotovenou motorovou stříkačku s jubilejním číslem motoru 100 a její cena činila úctyhodných 58.000,- Kč.
Vzorkovnice s projektily vytaženými z těl raněných vojáků
Staré sbírky
Inv. č. 15A-280
Ihned po vypuknutí 1. světové války v červenci 1914 byla ve Vysokém Mýtě zřízena c. a k. záložní nemocnice pro ošetřování raněných vojínů. Původně měla kapacitu 500 lůžek, ale narůstající počet zraněných její kapacitu navýšil na 1 000 míst v červenci 1915. Nemocnice nakonec zabrala 8 budov, vedle kasárenských objektů to byla i Sokolovna a budova měšťanské školy v Jungmannových sadech.
První ranění přijeli do Vysokého Mýta ranním vlakem dne 1. září 1914 a jednalo se většinou o příslušníky zdejších pluků 30 a 98 z bitev u Zamoscze, Krasníka, Tomašova, Komarova a Lublína. Poté již přijížděly další a další transporty raněných. Jen za měsíc září bylo přijato 1298 osob. Devastující zranění a utrpení vojáků bylo šokující nejenom pro civilní obyvatelstvo, ale i pro ošetřující personál, který pracoval od rána do noci. Lékaři se vedle samotné léčby snažili jednotlivá zranění dokumentovat, popisovat, fotit, rentgenovat a poskytnout tak nový studijní materiál, který by posunul medicinské poznání dál a tedy umožnil lepší léčbu v budoucnosti. Jedním z takových lékařů byl MUDr. Ladislav Jeništa na chirurgickém oddělení. Právě ten nechal vyhotovit jakousi vzorkovnici projektilů a střepin vytahaných z těl raněných vojáků. Jedná se o jedinečný doklad doby a zároveň o jeden z velmi často půjčovaných muzejních předmětů.
Buben národní gardy z roku 1848
Dar od místopředsedy senátu Václava Klofáče, 1936
Inv. č. 17B-52
Štědrý dárce senátor Václav Klofáč věnoval do muzea kromě jiného i tento buben. V evidenční kartě je označen jako verbovací, což je poměrně široký pojem. Co při podrobném prohledání zaujalo víc, byl vnitřní nápis: "Tamburaš Jakub Kulhánek 1848". Zejména uvedený letopočet vede muzejníky k teorii, že se jedná o buben snad vysokomýtské národní gardy z revolučního roku 1848. Ta patřila mezi aktivní účastníky tehdejšího dění a 14. června 1848 se společně s litomyšlskou vydaly do Prahy na pomoc povstalcům. Jestli nějakým způsobem vysokomýtští zasáhli do boje, není zřejmé, ale rozhodně patřili mezi několik málo venkovských gard, které do Prahy přijely. Mýtští se z Prahy domů vrátili po pěti dnech a měli tak velké štěstí, že unikli krveprolití v Běchovicích 17. června.
Schauerův pohyblivý betlém
Staré sbírky
Inv. č. 19C-165
Pohyblivý betlém s dvěma hodinovými strojky a hlavně geniální dílo, které v roce 1854 vyrobil vysokomýtský malíř Antonín Schauer je jedním z velmi žádaných předmětů vysokomýtského muzea. A opravdu můžeme mluvit o geniálním autorově duchu, protože nikdo jiný by nedokázal v polovině 19. století stvořit tak neuvěřitelné výtvarné dílo, tak veliký čin, ukrytý v malých proporcích papírového skříňového betlému. Hlavním cílem většiny tehdejších tvůrců betlémů totiž bylo vytvořit rozměrově velké dílo, které by navíc ohromovalo pohybem figur. Hrdý mýtský kujeba a šosáka, jak se označoval a byl označován Antonín Schauer šel ovšem přesně opačným směrem. Jeho betlém měl rozměr 63 cm na délku, 36 cm na výšku a 18 cm na hloubku. Nejmenší figurkou je ovečka na dálině, která má 4 mm. Dlouho bylo záhadou, jak takto malé papírové figurky vůbec mohly vzniknout, protože žádné nůžky nedokážou tak malé detaily vystřihnout. Až usilovným bádáním bylo zjištěno, že pro tento druh práce se používala speciální dlátka. Miniaturní rozměry ovšem nejsou tím jediným, co na betlému zaujme. Je to i humor, který do něj Schauer vtělil. Například mezi bílými, huňatými ovečkami se pro pobavení tísní maličká černá ovce stáda a místo darovníků u Ježíškovy kolébky stojí flašinetář s cylindrem.
Betlém se dlouhá desetiletí nacházel v krabici rozebraný na 81 částí. Až v roce 2012 proběhlo velmi náročné restaurování, které provedl pan Kamil Anderes z Třebechovic pod Orebem. Uznávaný a velmi zručný opravář betlémů žasnul nad genialitou Antonína Schauera. Sám pak uváděl, že oprava betléma patřila k jeho nejnáročnějšíma ale zároveň nejkrásnějším restaurátorským pracím v životě.
Soubor barokních sousoší z Křížové cesta z Hedče
Získáno převodem od Okresního národního výboru v Ústí nad Orlicí v roce 1987
Inv. č. 19B-227 až 19B-254
Tzv. Křížová cesta z Hedče je unikátně dochovaný soubor dřevěných polychromovaných skulptur. Vytvořil ho neznámý mistr před rokem 1740. Byl původně vystaven ve venkovních kapličkách křížové cesty stoupajících z města Králíky ke klášteru servitů na vrcholu Lysé Hory – Hedče. Tradiční pašijové náměty, vyprávějící příběh posledních chvil v životě Ježíše Krista, promlouvají hloubkou citu a poskytují divákům silný umělecký i duchovní zážitek. Soubor barokních sousoší je movitou kulturní památkou. Po odsunu německého obyvatelstva z Králík začaly sochy ve venkovních ambitech chátrat. Skutečná pohroma pro ně přišla po únoru 1948 a po zrušení kláštera. Sochy byly vystaveny bezuzdnému ataka vandalů. Jejich devastované části byly nakonec po nějaké době přemístěny do prostor hedečského kláštera, kde doslova ležely na jedné hromadě a hrozil jim definitivní zánik. Teprve v 70. letech bylo rozhodnuto, že tyto umělecké skvosty období vrcholného baroka je nutné zachránit. Aby do nich mohl stát investovat nemalé finanční prostředky, musel je získat do svého vlastnictví a odkoupit je od církve. K tomu skutečně došlo a následné restaurování trvalo více než deset let a vyžádalo si tehdy horentní částku přesahující 300 000,- Kčs. Po takto náročné restauraci bylo zřejmé, že se sochy nemohou vrátit na své původní místo. Hledalo se tedy pro ně nové působiště. Tím se stal kostel sv. Mikuláše ve Vraclavi, který vyprojektoval pražský architekt Carlo Antonio Canevalle v roce 1722. Kostel sám prošel v 80. letech kompletní opravou a hledalo se pro něj nové využití.
Po roce 1989 se několikrát objevily snahy přemístit sochy zpět do Králík. To ovšem nebylo možné jak majetkově, tak ani prostorově.
Gotická socha Panny Marie
Koupeno od římskokatolické farnosti Česká Třebová v roce 1990
Inv. č. 20B-159
Socha pochází z dnes již neexistujícího kostelíka ze zaniklé osady Královec, která se nacházela asi 9 km jihovýchodně od České Třebové. Z této osady bylo v roce 1945 vysídleno německé obyvatelstvo a osada postupně zanikla. Socha byla přesunuta do kostela sv. Vavřince v sousední vsi Anenská Studánka, odkud následně putovala do kostela sv. Jakuba v České Třebové. V roce 1987 byla socha zrestaurována Jiřím Toroněm a v roce 1990 ji koupilo Okresní muzeum ve Vysokém Mýtě od římskokatolické farnosti Česká Třebová. Podruhé byla socha zrestaurována roku 2017 restaurátorkou Hanou Vítovou. Dnes patří mezi vyhledávané a často půjčované předměty do jiných institucí na různé výstavy.
Socha je jediným známým hmotným pozůstatkem osady Královec (německy Königsberg) a jediným svědkem jejích osudů. Osada měla k roku 1921 šestnáct domů a 104 převážně německých obyvatel. Několik domů zde podle dobových leteckých snímků stálo ještě v roce 1954. Zbytky královeckého kostelíka byly zbořeny v roce 2007.
Gotický zlacený kalich
Staré sbírky
Inv. č. 20A-10
Mezi velmi vzácné předměty ve sbírkách Regionálního muzea patří mešní kalich z přelomu 14. a 15. století pocházející s největší pravděpodobností z výbavy chrámu sv. Vavřince. Používal se naplněný červeným vínem při bohoslužbách jako připomínka Poslední večeře Ježíše Krista. Každý předmět ve sbírkách muzea musí být kurátorem popsán, a tak pro zajímavost zde uvádíme doslovný popis z jeho katalogizační karty: „Vydutá šestilaločná patka s plochým okrajem je zdobena po obvodu jemně rytým geometrickým ornamentem. Na každém laloku je gravírován jiný rostlinný motiv v kruhovém medailonku, který je u tří z nich vysekán a k patce zvlášť připevněn, tři jsou přímo v hmotě patky. Patka volně přechází v šestiboký nodus, který je nahoře zakončen dílem v podobě gotické architektury. Nodus vrcholí velkým zploštělým kulovitým ořechem tvořeným po šesti listech shora a zdola, jejichž hroty se ve středu stýkají. Volné místo mezi listy je vyplněno šesti kuželovitými routami, jejichž koncové plošky byly později nahrazeny stříbrnými gombíky s rytým ornamentem, z nichž jeden chybí. Hladká zvonovitá kupa je vprostřed zdobena jemně rytým ornamentem v podobě vlnovky a je zasazena do koše s plastickým prolamovaným okrajem v podobě stylizovaných gotických lilií. Spodní část kupy je zdobena rytým rostlinným ornamentem rozděleným do šesti polí.“
Dopisy T. G. Masaryka Zdence Šemberové
Staré sbírky, pozůstalost rodiny Šemberových
Archivní fond Literární korespondence, inv. č. 4782–4941
Skutečným pokladem sbírek Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě je archivní fond Literární korespondence, který čítá téměř 5 tisíc dopisů slavných osobností 19. století, zejména z řad národních buditelů, adresovaných členům rodiny Šemberových. Tyto dopisy byly do roku 1912 uloženy na půdě Šemberova domu, kde je objevil spolu s další písemnou pozůstalostí tehdejší správce muzea Václav Vladislav Škorpil. Fond obsahuje dopisy od Boženy Němcové, Karla Havlíčka Borovského, Jana Kollára, Karla Jaromíra Erbena, Františka Palackého, Josefa Václava Sládka, Jana Nerudy a mnoha dalších. Často se jedná o dopisy velmi osobní, které svým rukopisem prozrazují i momentální duševní rozpoložení pisatele. Skutečnou pikantností fondu je ale bezesporu korespondence mezi Zdeňkou Šemberovou a pozdějším prvním československým prezidentem Tomášem Masarykem. V muzejním archivu se dochovala jejich vzájemná korespondence z let 1875–1886. Jedná se o 149 dopisů, převážně od T. G. Masaryka Zdeňce Šemberové. Dopisy se nesou v osobním duchu a je v nich patrný milostný nádech. Ačkoliv Zdeňka byla o devět let starší (narodila se v roce 1841), stal se Masaryk jejím velmi blízkým přítelem a po jistou dobu doufala, že se stane i jejím životním partnerem. To se však nestalo, neboť Masaryk se v roce 1878 oženil s Charlotte Garrigue. Zdeňku tato skutečnost ranila a nikdy se již nevdala. Zmíněná korespondence je neocenitelným badatelským zdrojem pro rané období Masarykova života a je velmi často citovaná v odborné i popularizační literatuře, která se věnuje životu a dílu našeho prvního prezidenta.
Soubor skleněných negativů 30. pěšího pluku
Staré sbírky
Inv. č. 22N-1 až 22N-136
„Copak se asi nachází v té zamčené skříni, ke které nemáme klíče“, říkali si pracovníci vysokomýtského muzea před 20 lety v expozici věnované nejslavnějšímu místnímu rodákovi A. V. Šemberovi. Nikdo, ani ti nejstarší zaměstnanci netušil, jestli v ní je opravdu něco ukryto nebo zda-li zeje prázdnotou. Zvědavost jim nedala spát a po dlouhých hledáních, zkoušeních všemožných klíčů, byl ten správný, hodící se do zámku, nakonec objeven. Jaké nastalo překvapení po otevření dvířek - ve skříni byl uložený unikátní soubor 136 skleněných desek mapující činnost vysokomýtského 30. pěšího pluku v letech 1918 – 1919, a to zejména v bojích na Slovensku proti Maďarské republice rad. Shodou okolností v té době připravovalo muzeum publikaci o tomto konfliktu a nález takto jedinečného ikonografického pramenu výrazně posunul hranice oblasti bádání. Nesmírně kvalitní, ostré fotografie se od té doby objevily na mnoha výstavách, v publikacích a odborných studiích.
